Tanečnice, choreografka a básnířka Sveta Grigorjeva v deseti obrazech přibližuje realitu estonské kulturní scény a hořce přemítá, jestli je vůbec možné za takových podmínek pomýšlet na důchod.
Obraz první
V létě sedím na akci pořádané ministerstvem kultury, kde spolu s dalšími lidmi vymýšlíme nejlepší světové copingové strategie pro osoby, jako jsme my. Shodou okolností jsem se ocitla na místě, na kterém přemýšlíme o tom, co dalšího (pracovní příležitosti atd.) mohou pracovníci v kultuře udělat, aby si vedle svého hlavního zaměření vydělali ještě nějaké peníze.
Snažím se lidi u svého stolu přesvědčit, že jde o zástupný problém a nesmysl, odvádí totiž pozornost od skutečného problému – že člověk v kultuře potřebuje skutečně adekvátní mzdu, a ne aby ještě kromě své hlavní činnosti musel dělat řidiče v Boltu. Dostává se mi komentářů, které tuto myšlenku podporují a chápou (hlavně, pochopitelně, od Airi Triisberg – nezávislé původem finské autorky, kurátorky a umělkyně dlouhodobě žijící v Tallinnu, pozn. př.), ale pak se uklidním, skupina je vlastně moc fajn (opravdu), a vracíme se zase k vymýšlení dalších přivýdělků. Navíc, kdybych ted‘ odešla, nedostala bych chlebíčky.
Obraz druhý
Podzim. Ve společnosti vtipkuji, že moje myšlenky na důchod jsou sebevražda. Všichni se smějí. Já též.
Obraz třetí
Čtu názor Andry Teede (estonská básnířka a dramaturgyně, pozn. př.) na Delphi.ee. Zdá se, že nejsem jediná nešťastnice, která odevšad dostává rány, ne však peníze či vánoční prémie. Na Facebooku upozorňuji na komentář, který Piret Jaaks napsala pod tentýž článek, ve kterém se mimo jiné píše, že: „bonus 2500 eur je v okamžiku, kdy většina lidí v kultuře nemá ani zdravotní pojištění, extrémní výsměch“ (tak nějak to, tuším, bylo). I já se řadím mezi ty, kdo nemají zdravotní pojištění.
Obraz čtvrtý
Dostala jsem nabídku uspořádat večer poezie pro produkční společnost v Narvě. Po měsíci se ptám, jaký bude honorář pro básníky. Dostávám odpověď, že to bohužel vypadá, že finančních prostředků bude málo, mohou poskytnout pouze příspěvek na dopravu a stravu. Opakuji, že v podmínkách současné inflace a dlouhodobého podfinancování pracovníků v kultuře je podle mého názoru neetické zvát takto do cizího města někoho na vystoupení. Taková akce zabere celý den (příprava + cesta tam + výkon + zpáteční cesta). Loučím se, ruším svou účast.
Obraz pátý
Další produkční společnost. Chci opět pracovat s větší skupinou, ideálně s deseti tanečníky (plus dramaturg, technická podpora, výtvarník, osvětlovač a skladatel). Maximální částka, kterou kulturní fond na inscenaci her poskytne je 25 000 eur. Nyní mají novou podmínku, že se mzdy již nepovažují za stipendium, takže se z každého honoráře strhávají daně.
Počítáme, že každý z takové skupiny dostane necelý tisíc eur (protože je v tom zahrnuta scénografie plus výdaje za propagaci a samotnou produkci). Tři měsíce práce (má příprava často zahrnuje i rešerše, které předcházejí samotné realizaci, takže celkem šest měsíců, na které si můžu žádat alespoň o grant, ale tanečníci-performeři ne!) plus pět představení.
Tím chci říct, že by kulturní fond měl naráz podporovat tak třikrát méně projektů a neuplatňovat princip „každému něco, ale jen trochu“, který nefunguje. Skutečně to nejde. Už se zase se směju svým myšlenkám na důchod. Všichni se smějí. Já též.
Obraz šestý
Ve skutečnosti, vážený ministře kultury, vážený kulturní fonde a estonská kulturní politiko obecně – to vlastně vůbec není vtipné. Vypočítala jsem si totiž, že pokud budu v této zemi i nadále pracovat v kultuře, mě přesně tohle čeká. Na jednu stranu jsem se s tím upřímně smířila, protože můžu dělat to, co mě opravdu zajímá. Jestli je tohle daň za kratší život, tak s tím beztak nic neudělám (už dříve jsem chtěla napsat, že jen živořím).
Zároveň jsou tu i další umělci, ti, co zjevně nevedou tak nekompromisní a radikální život jako já, a proto jsem se rozhodla psát. Vím, většinu z nich vytáčejí řeči jako zatracený lemry, táhněte do pořádný práce, někteří to naopak berou jako ultimátum ve smyslu naval prachy nebo šmitec, ale ano, takhle to prostě je a já si za tím stojím. A přesto, stejně jako ostatní, i já neustále pracuji a platím státu daně. Proč je SAKRA TAK TĚŽKÝ POCHOPIT, že umění není koníček, a po, řekněme, osmi hodinách tance ve zkušebně odcházíte domů psychicky i fyzicky vyčerpaní. Není to něco, co můžete dělat navíc ke opravdové práci – říká se tak té práci, za kterou si zasloužíte spravedlivou mzdu?
Obraz sedmý
Vzpomněla jsem si na jeden nedávný článek, ve kterém autor prohlásil, že: „Ani při současných estonských cenách a inflaci nikdo neprotestuje“ (takhle nějak to bylo). Ano, v Estonsku se mezi lidmi udržuje mentalita ve stylu – nějak to přetrpíme. Vážně?
Obraz osmý
Přemýšlím, že smažu vše, co jsem napsala výše, protože stejně… no… nějak to přetrpím. Stejně to akorát všechny naštve, nějaký politik se na tom zase sveze a přiživí, a nakonec se změní jen to, že mě bude ještě víc lidí nenávidět. Ale stejně chci říct, že naše kulturní politika, její financování, neustálé nedostatečné ohodnocování tvůrčích jedinců – to celé mi čím dál více připomíná záměrně zločinný režim. Doslova tím zabíjíte lidi.
Obraz devátý
Ach, ti umělci, musí pořád všechno brát tak dramaticky!? Pořád by jenom kňučeli. A tenhle článek stejně nic nezmění, já vím, je to spíš pro takový jako je Andra Teede a jiný lidi od kultury. Když jsem četla její text, cítila jsem se dobře, možná se někdo při čtení tohohle textu bude cítit taky dobře (bude vědět, že se svými starostmi není sám)?
Obraz desátý
Proto vyzývám další tvůrčí osobnosti, aby psali a veřejně sdíleli veškeré své zkušenosti. Ovšem jen za předpokladu, že všichni uznáme, že se stejně nic nezmění! Půjde jen o takový balzám na duši určený nám samým. A nemáte co ztratit, žádný kreativec (zejména freelancer) totiž v Estonsku nemá už co ztratit! Na závěr si pak můžeme zopakovat naši mantru – nějak to přetrpíme.
Autorka fotografie: Maria Obermeier
Z estonštiny přeložila Anna Sedláčková