Femicida. Úmyslné zabití ženy na základě jejího pohlaví. Ve většině případů domácího násilí, pro které však neexistují zcela spolehlivé oficiální statistiky, je pachatelem muž. Podle dat Eurostatu bylo pouze v roce 2020 spácháno dohromady ve všech členských státech EU spácháno 788 femicid. Určitý přehled o počtu spáchaných vražd, dalších trestných činů a jejích pachatelích v Česku je možné získat na základě dat, která u nás shromažd’ují ochranná sdružení, jako je např. ROSA-Centrum pro ženy.
Domácí násilí může mít mnoho podob – od psychického násilí, po násilí sexuální nebo fyzické. Obvykle se jedná o řetězec událostí, pro který je typické střídání různých fází, které mohou eskalovat až k usmrcení oběti. Co se však může stát, pokud se žena rozhodne bránit a v sebeobraně svého partnera usmrtí? O vážném tématu promluvila chorvatská scenáristka, básnířka a aktivistka Monika Herceg ve svém textu S mrtvolou nemanipulujte (Mrtve ne treba micati).
Monika Herceg je chorvatská básnířka a scenáristka, autorka několika básnických sbírek a divadelních her. Za drama Mrtve ne treba micati (S mrtvolou nemanipulujte) obdržela regionální cenu Priče s balkona, priče s Balkana (Příběhy z balkónu, příběhy z Balkánu). Je také držitelkou ceny Goran, která se v Chorvatsku uděluje autorům mladším třiceti let. Ve svém díle často upozorňuje na domácí násilí a rovnoprávnost žen a mužů, nevyhýbá se ani tématům jako jsou rodinné vztahy nebo migrace.
Ztvárnění hry můžete zhlédnout zde: https://www.youtube.com/watch?v=nameePIrVxA
S mrtvolou nemanipulujte
Postavy:
M matka tří dětí
K kamarádka
V obývacím pokoji u stolu sedí dvě ženy. Je dávno po poledni. Nedaleko od nich leží v kaluži krve mrtvé mužské tělo. Krev jako krev. Nejde jen tak smýt. Je těžké na ni zapomenout.
M: Je ten šmejd mrtvej?
K: Jo, je.
Přistupuje k němu. Lehce do něj kopne. Krev jako krev, co na tom sejde, bez ní to nejde.
Je. Je mrtvej.
Slyšels?
Seš mrtvej.
Mrtvej. Mrtvej.
Už se jich nikdy nedotkneš.
K: A co teď?
M: Někdo to určitě slyšel a zavolal je.
K: Jako policajty?
M: No. Ale možná ne. Když mi vyhrožoval, nikdo je nevolal.
Všichni to ví, ale nikoho se to jakože netýká. A když mě pak někde potkají, sklopí hlavu. Fuj. Ale já jsem neuhnula pohledem, já ne. Já jsem se jim dívala přímo do očí. Nikoho se nic netýká. Tak se na mě aspoň do prdele podívejte! Ale možná je teď’ někdo opravdu zavolal.
K: Dobře, tak budem čekat.
M: Dobře.
K: Je mrtvej?
M: Vypadá to, že jo.
K: Tak je konec. Co jim řekneš?
M: Vždyt’ oni všechno ví. Kdybych to neudělala já, udělal by to Luka. Aspoň, že jsem to byla já. Začal bít i je, víš. Už tak rok. Nemůžou nic, jsou to děti. Ani já jsem nemohla. A tyhle dva měsíce se to už nedalo vydržet.
K: Nahlásilas to?
M: Vždyt’ víš, jak to chodí. Sousedi předstírají, že jsou hloupí. Nikdo jakože nic neví. Volám a nikdo nepřichází. A když už přišli, tak se stejně nic nedělo. Jednou to dopadlo tak, že mi řekli, že za hádku můžou vždycky dva, tak zavřeli i mě. A on mi rozbil hlavu. To je prý hádka, to se nedá nic dělat. Pak pošlou sociálku, ta se ptá, jestli je všechno v pořádku, na což on odpoví, že je všechno skvělý a že já jsem jen nezaměstnaná šílená ženská. On nás živí a já ho seru, jeho, co by pro nás udělal všechno. A pak mi ji zas vrazí.
K: Takže jsi to už předtím nahlásila?
M: Byla jsem tam jednou a tím to haslo. Nehnuli ani prstem, řekli mi, že si to vymýšlím. Přišli si s ním jakože promluvit, on se choval jako beránek, takže to dopadlo tak, že za všechno stejně můžu jen já, a pak mě zase zbil jak vola. Já bych to ještě nějak přetrpěla, ale začal bít i děti. Klidně mě zaklekni, šmejde jeden zasranej, ale jak můžeš sáhnout na svoje děti. Jako by nestačilo, že se musely dívat na to, jak mě biješ.
K: A co s nima teď bude?
M: Lepší, když budou v děcáku, než aby je mlátil. Možná policajti přijedou dřív, než se děti vrátí ze školy. Sama nevím, jestli je lepší, abych tu na ně počkala a vysvětlila jim, co se stalo, nebo aby jim to řek někdo jinej. Do prdele se vším. Co bych jim jako měla říct? Maminka vám zabila tatínka, děti. Někdo ho přece zabít musel, tak jsem do toho šla já. Luka utíkal z domu a vyhrožoval, že chybí už jen málo a že ho oddělá on, zatímco bude spát. A on je statnej kluk. Bála jsem se, že to opravdu udělá. Ve škole to s nima stojí za starou belu, všechno ze stresu zkazej. A mě zvou na rodičáky. Jak jim mám do hajzlu vysvětlit, že by se měli učit, když jim co pár dní někdo namlátí? Tohle není život. Před dvěma dněma běžel za tím mladším a řval na něj, že ho zabije. Vždyť je mu sedm, je to ještě dítě, nemá z ničeho rozum. Nedovolil mi, abych za ním šla. Popadl mě a mlátil mě, protože jsem mu řekla, ať se tam zamkne. Až brzo ráno, když už ten hajzl chrápal, jsem zaťukala na dveře, aby mě pustil dovnitř, řekla jsem mu, ať se převlíkne a že jsem v pořádku. Celou noc nezavře oči a pak má jít do školy? Dcera se tam s ním zamkla taky.
Nevím, možná to tak opravdu bude lepší. Není mi to líto, věříš? Bez něj to bude lepší.
Luka už je na tom stejně mizerně, ale možná se dá do pořádku.
Oba mají ještě nějakou šanci. Myslím si to. Zapomenou na to. Děti zapomínají.
K: Mám udělat kafe? Možná si daj i policajti, až přijdou. Kde ho máš?
M: Fajn. Nad dřezem. Pojďme na balkón, ať se na něj nemusíme dívat.
K. dává vařit vodu na sporák, pak společně vyjdou na malý balkón.
K: Bylo to v sebeobraně.
K. odchází uvařit kávu na malém sporáku jen metr od mrtvého těla. Vrací se na balkón se dvěma šálky kávy.
M: Jim je u prdele, co to bylo. Kolikrát jsem si to přehrávala v hlavě, víš. Věděla jsem, že když mě zbije, že mu to budu muset nějak vrátit. Přísahám, že jsem nechtěla, ale někdy už nemůžeš jinak. Stála jsem se špatným místě. Chápeš, chyt mě tady, na stole zůstal nůž od chleba a když mě zmáčknul a začal mě škrtit, myslela jsem, že to bude můj konec, že mě zabije, a tak jsem ten nůž vzala do ruky.
Nechtěla jsem. Ale to už je jedno. I kdybych chtěla. To je jedno.
K: A to tady teď bude takhle ležet, nebo ho trochu posunem, ať tu nepřekáží? Možná bysme tu krev měly trochu smýt, než děti přijdou. Krev jde špatně dolů.
M: Já sama nevím. Myslím, že ve filmech říkaj: s mrtvolou nemanipulujte.
K: Zapomněla jsem se tě zeptat, jestli do toho kafe chceš mlíko?
M: Ani nevím, jestli ještě v lednici nějaký zbylo. Jestli jo, tak si dám.
K. přeskakuje přes mrtvolu k lednici a bere mléko. Mrtvola jako mrtvola, pomyslí si a nechá krev téct z otevřené rány.
K: Je tam akorát na dvě kafe.
K. nalije mléko do kávy, obejde mrtvou a odnese kávu na balkón, pokládá ji na stoleček. K. pofouká horkou kávu a usrkne.
M: Se ti teda moc nepovedla. Vždyť je to samá voda.
K: Ještě se do mě navážej. Podívej, v jaké jsme stresující situaci a ty bys ráda výběrovou kávu.
M: To teda jo, samej stres!
Obě se začnou smát.
M: Slib mi jenom, že až je odvedou, že se o ně postaráš a že pomůžeš zařídit, aby za mnou mohli na návštěvu. Nejsem žádný monstrum, to přece víš. Fakt nejsem.
K: Slibuju. Nějak se to přece bude muset vysvětlit. Bylo to v sebeobraně.
M: Slyšela jsem o tolika podobných případech, že o tom pochybuju. Dopadne to ještě tak, že to bude všechno moje vina, sakra. Tak to bude. Vždycky za vše může žena, dyť to znáš. Ale aspoň děti dostanou novou šanci.
K: Jo, já vim. Ale je mi divný, že nikdo nepřichází. Myslím, že ty policajty nikdo nezavolal.
M: To je dost možný. Tady je každýmu všechno jedno.
K: Zavoláme je my?
M: Ještě bych počkala. At’ si můžem v klidu vypít kafe.
K: Zrovna jsem se chystala jít nakoupit, když jsi mi volala. Chtěla jsem dnes dělat kuře na paprice.
M: To ještě stihneš. V klidu si vypijeme kafe, pak jim zavoláme, a ty pak radši běž, ať neobtěžujou ještě i tebe.
K: To jsem se chtěla zeptat…to jsou bylinky nebo co sis to tady zasadila?
M: Jo, to jsou bylinky. Vem si to všechno, co by s tím kdo dělal.
K. nabírá si z květináčů petržel, kopr a bazalku.
K: A nechceš jim zavolat radši dřív, aby tě pak ještě nepopotahovali za to, že jsi dlouho čekala? Že jsi jako moc váhala.
M: Nechce se mi. Myslím, že to bude stejnej průser nehledě na čas.
K: Dobře.
M: A co u vás doma?
K: Dětem to ve škole moc nejde, ten můj sice není až zas takovej kretén, občas se sice napije a pak nás tu všechny sere, ale já jsem se před ním naučila mlčet. Moje matka, nechť jí je země lehká, ta neuměla pusu zavřít, a vždycky za to dostala.
M: Já jsem taková nebyla, víš? On mě bil, ať už jsem mlčela, nebo něco říkala. Nic nepomáhalo.
K: Věřím.
M: A kam půjde dcera na střední? Ted’ končí základku, vid’?
K: Asi na ekonomku. Gympl je risk. Víš co, když nebudeme mít peníze na vysokou, tak nebude nic umět. Takhle bude čtyři roky ve škole a když bude hodně chtít, tak se na tu vejšku stejně dostane. Nebo bude moct pracovat.
M: To jo. To zní jako můj Luka, ten šel na hotelovku. Ale je línej, nechce se učit. Jak by se taky mohl učit, když na to doma nemá klid. Ale má ještě rok, tak to snad dodělá. Školu musí dodělat. Je mi teď’ trochu líto, že jsem to ještě chvíli nevydržela, aby mohl v klidu dodělat školu a být sám sobě pánem. Než abych ho mučila s děcákama. Ale dopadlo to, jak to dopadlo. Občas mě to napadalo. Že si na něj v noci sednu s nožem v ruce a prostě ho oddělám. Jako svini na jatkách. A že tohle všechno ukončím. Ale nebyly to jen nějaký obyčejný výmysly. Už rok jsem se s tou myšlenkou každý ráno probouzela, a když jsem viděla, jak se choval k dětem, tak jsem si říkala, že dneska v noci se to už konečně stane. Asi to byla jen otázka času. Žena vydrží všechno, ale aby někdo šáhl na její děti, tak to teda ne. Srdce mě bolelo pokaždý, když jsem to viděla. Jsou všechno, co mám, víš. To jediný, co se mi kdy povedlo. Zabila bych ho klidně ještě stokrát, kdybych musela. Pro ně bych to udělala. Věříš? Ještě klidně stokrát. Bez zaváhání.
Ta moje malá, to je nejmilejší dítě na světě. Už ve třech letech tak rozumně o všem vyprávěla a uměla počítat. Vždycky se ke mně přitulí a řekne: mami, mám tě ráda.
Jak něčemu takovýmu můžeš ublížit? Ale i na ní si troufnul. Měla všude modřiny, ale nikdo se na nic neptal. Kdyby se aspoň zeptali. At’ jdou všichni do prdele.
Kdyby se jí aspoň někdo zeptal. Pomohl jí. Kdyby to někdo nahlásil. Já jsem to sama nemohla zvládnout. Zkoušela jsem to. Ale na koho jsem se měla obrátit? Měla jsem to udělat i dřív. Hned, jak se do nich pustil. Oddělat ho. Ale neměla jsem na to koule. Neměla prostě. Možná by to nemuseli zažívat pořád dokola.
Možná by to bylo jednodušší.
ticho
K: A prosímtě, ten stůl a židle jsou z Ikey? Jsou fakt pohodlný a nezaberou ani tolik místa. Chtěla jsem na balkón něco podobnýho.
M: Jo, ty jsou z Ikey. Před půl rokem jsem si je objednala. Taky se mi moc líbily. Vidíš, ani jsem se tě nezeptala, jestli si nedáš sušenku nebo něco? Já si ke kávě vždycky ráda dám něco sladkýho.
Odchází do kuchyně. Přeskakuje přes mrtvého manžela. Z poličky bere sušenky. Otevře krabici, nasype je na talíř, o muže ani okem nezavadí. Na cestě zpět ho opět přeskakuje a vrací se na balkón.
Víš, co jsem si ještě nedávno objednala? Takový to, v čem si děláš vafle, ten, jak se tomu říká…vaflovač. Děti se po nich můžou utlouct a můžeš si v něm udělat i toast.
K: To nechápu, to si jako jen tak koupíš a děláš vafle jako toast?
M: Ne tak úplně, připravíš si stejnou směs, jako kdybys dělala palačinky, naleješ to do toho a necháš péct. Není to nic těžkýho, na internetu najdeš spoustu receptů. Na začátku se mi občas ta směs trochu vylila, ale postupem času to vychytáš.
K: Není to drahý?
M: Ve Špáru je máš už za sto kun.
K: Vidíš, to bych mohla koupit domů, trochu změny.
M: Je to moc dobrý. Vafle měkoučký jak vata. Lepší než palačinky. Aspoň mně víc chutnaj.
Ticho. Popíjejí kávu, namáčí do ní sušenky a dívají se z balkónu.
Mám je teda zavolat?
K: Už není na co čekat. At’ aspoň přijdou dřív než děti. Ať to tady někdo vyčistí a vezme je pryč. At’ se na to ještě nemusí dívat.
M: To je fakt. Asi bude lepší, aby je vzali a vysvětlili jim to.
M. doprovází K. ke dveřím. Dveře se zavírají. M. bere do ruky telefon. Posadí se na gauč.
Dívá se na mrtvolu svého manžela. Vytáčí číslo na policii. Konec světa jako každý jiný.
Dobrý den. Chtěla bych nahlásit, že je můj muž mrtvý.