Rozhovor s litevsko-lotyšskou profesorkou Laimute Balode je (zatím) jednou z mála příležitostí, jak se v našem prostředí seznámit s baltskými jazyky a jazykovou politikou v Pobaltí. V rozhovoru se dotýkáme témat, která jsou stále velmi citlivá a mohou vzbuzovat bouřlivé emoce.
Laimute Balode
Laimute Balode působila jako profesorka litevštiny, lotyštiny a odborných předmětů jako např. onomastika nebo frazeologie na Lotyšské univerzitě (1991-1996) nebo na Univerzitě v Helsinkách (1996-2022).
Pocházíte ze smíšené litevsko-lotyšské rodiny. Jaký jazyk je vám bližší?
Ano, moji rodiče – Lotyška Ilma a Litevec Vytautas, se poznali na Sibiři, kam byli deportováni. Tam jsem se později také narodila. V naší rodině se vždy mluvilo oběma jazyky, jak litevsky, tak lotyšsky. Od dětství jsem byla zvyklá, že každý z rodičů používal jiný jazyk, takže ani teď bych nedokázala říct, který jazyk je mi bližší. Když jsem v Litvě, cítím se více jako Lotyška a naopak, když jsem v Lotyšsku, cítím se spíše jako Litevka. Protože už čtyřicet let žiji v Rize, v poslední době začíná v mém životě převládat lotyština, ale když musím vyjádřit své emoce, automaticky mi naskakují litevská slova.
Litevština a lotyština nejsou vzájemně srozumitelné jazyky. Myslíte si, že díky znalosti obou jazyků tyto země vnímáte jinak? Přeci jen není tak běžné, že by se Litevci učili lotyšsky a naopak.
Ano, oba jazyky ve mně tak nějak přirozeně koexistují a vzájemně se doplňují. Vždy mi přišlo trochu nešťastné, že Litevci nerozumí Lotyšům a naopak. Už během studia mě proto zajímaly rozdíly ve slovní zásobě obou jazyků, psala jsem o tom i diplomovou práci. Z tohoto důvodu jsme spolu s kolegy již tehdy začali pracovat na velkém litevsko-lotyšském slovníku, který jsme nakonec vydali v roce 1995. Pracuji také v Centru litevských studií při Lotyšské univerzitě, kde se snažím Lotyšům přiblížit litevský jazyk a kulturu (a upřímně doufám, že se mi to daří). Je však třeba přiznat, že si Litevci a Lotyši automaticky nerozumí. Tváří v tvář nepřízni osudu si nakonec vzpomeneme, že historicky patříme k sobě, ale na něco jako jednotu v dobách míru pamatujeme jen zřídka – většinou v nás zvítězí něco, co dokáže generovat nějaký zisk, často se objevuje i závist a vzájemné neporozumění. Myslím si, že i proto by se strategie výuky jazyků ve školách měla změnit: podle mého by se kromě velkých a největších jazyků světa měly vyučovat také jazyky nejbližších sousedů.
Pokud si nerozumí ani nejbližší sousedé, proč by měl mít někdo ze zcela jiného jazykového prostředí zájem se baltské jazyky učit?
Už Antoine Meillet (francouzský lingvista a indoevropeista, pozn.př.) řekl, že pokud chcete slyšet, jak zněl původní jazyk Indoevropanů, měli byste si poslechnout, jak mluví litevský rolník… Takže ti, kteří se zajímají o indoevropské jazyky a jejich historii, by se měli baltské jazyky naučit alespoň na základní úrovni. V současnosti se lingvisté zajímají o baltské jazyky jako o jazyky, které se zachovaly i přes silný vliv různých sousedních jazyků, studují rozsah výpůjček, vzájemný vliv atd. Baltské jazyky jsou však také klíčem k populární kultuře, a tak je studují nejen filologové, ale i historici, folkloristé nebo lidé v kultuře.
Jaký vztah mají mladí lidé ke svému mateřskému jazyku? Vnímáte rozdíly mezi mladými lidmi v Lotyšsku a Litvě?
Nemohu tvrdit, že znám perfektně prostředí a myšlení mladých lidí, protože se na univerzitě pohybuji v prostředí již dospělých lidí. Ti, kteří se rozhodnou studovat filologii, si samozřejmě důležitost baltských jazyků uvědomují. A takových mladých lidí, kteří jsou skutečnými vlastenci a hrdí na svůj jazyk, je mnoho. Ve společnosti však existují i opačné názory: kdo by se učil náš jazyk, vždyt‘ jím skoro nikdo nemluví, je tak malý a bezvýznamný, že nemůže konkurovat na evropském, natožpak světovém trhu… Často slýchám názory, že mladí lidé ve školách už neumí vyjádřit své myšlenky a pocity v lotyštině a raději spolu mluví anglicky. I v městské dopravě spolu údajně komunikují pouze anglicky a cítí se tak „cool“ jak se říká. Myslím, že je to módní záležitost a postupem času se tyto tendence zcela vytratí. Podobná situace a dokonce obavy z dominance anglického jazyka mezi školáky je také v Litvě, stejně jako v mnoha dalších zemích. V tomto ohledu nejsme jedineční.
Jaký status má ruština v Litvě a Lotyšsku? Lotyšsko totiž v nedávné době zavedlo podle některých poměrně přísný systém týkající se úředního jazyka. Nově musí nerodilí mluvčí lotyštiny složit jazykovou zkoušku alespoň na úrovni A2 podle Evropského referenčního rámce. Co si o tom myslíte? Myslíte, že je toto správná cesta, jak lidi motivovat?
Litva a Lotyšsko mají oficiálně pouze jeden úřední jazyk, a to litevštinu, respektive lotyštinu. Přestože proběhlo několik pokusů o udělení tohoto statutu také ruštině (případně se uvažovalo o dvojjazyčném prostředí), žádný z těchto pokusů nebyl úspěšný. Ruština však stabilně zůstává jedním z menšinových jazyků v Litvě i Lotyšsku, a co se týče Lotyšska, tak není nic překvapivého ji zaslechnout v Rize nebo v regionu Latgale. Souhlasím s tím, že jazyková politika úzce souvisí s politikou státu a dokonce i s aktuální mezinárodní situací. Nejsem jediná, kdo si myslí, že po mnoho let byla jazyková politika v Lotyšsku příliš benevolentní, až bych řekla, blahosklonná k rusky hovořícím. Je pochopitelné, že pokud žijete trvale v Lotyšsku, měli byste znát úřední jazyk alespoň na úrovni A2. Tento požadavek je logický a slouží zájmům samotných mluvčích: pokud chtějí žít v Lotyšsku a být aktivní součástí společnosti, znalost jazyka je pro ně naprosto nezbytná. Myslím, že mladí lidé to chápou. Problémy většinou nastávají u starších lidí, kteří lotyštinu již nepovažují za důležitou.
Jak by se tedy měl stát s touto problematikou vypořádat?
To je problém oficiální jazykové politiky každého státu. Teoreticky by tento problém měl řešit zákon o úředním (tedy oficiálním) jazyce, v praxi je ale velmi často porušován. Stát by se měl primárně starat o prestiž svého úředního jazyka, což rozhodně není jednoduché. Podle mého názoru by měla existovat legislativa, která nastaví podmínky tak, kdy bude každému jasné, že bez lotyšského nebo litevského jazyka není možné v těchto zemích získat práci nebo plnohodnotně žít.
Mnoho lidé bohužel Pobaltí vnímá stále pouze jako část Sovětského svazu bez vlastní historie a věří, že se v celém regionu hovoří převážně rusky. Jak to je ve skutečnosti?
Pokud tak někdo uvažuje, zaspal dobu o více než třicet let. Je mi takových lidí líto, protože jsou s největší pravděpodobností stále ještě pod vlivem ideologie. Nikdy v historii těchto zemí nenastal moment, kdy by 100 % populace hovořilo rusky. Těch, kteří dnes mluví výhradně rusky, je jen hrstka. Většinou se koncentrují okolo měst Daugavpils nebo Liepāja, případně v pohraničí, kde jsou obklopeni sousedy, kteří stejně jako oni žijí v minulosti a nevnímají okolní, měnící se svět.
V Litvě i v Lotyšsku však žijí ještě další jazykové menšiny, například Livonci (Lotyšsko) nebo Karaimové (Litva). Jaké je obecné povědomí o těchto jazycích?
V mnoha zemích žijí menšiny. Není s nimi však zacházeno stejně. Bud’ se jedná o zástupce autochtonních jazyků (jako jsou Livonci), nebo o zástupce etnika, které do tohoto regionu bylo přesídleno již v dávné historii (jako výše zmínění Karaimové), jejichž jazyk je třeba bránit, hýčkat a chránit. Existují ale i menšiny, které k nám vstoupily jako dobyvatelé a jejichž počet může převyšovat počet původních obyvatel – například ruskojazyčná menšina, které zánik jazyka nehrozí. Každý příslušník menšiny může doma mluvit svým jazykem, může se naučit základy svého jazyka, rozvíjet svou kulturu ve spolcích a skupinách – to vše má v Lotyšsku výborné podmínky, ovšem všude podle mého názoru musí být jako základ zachován národní jazyk – v našem případě je to lotyština, která sama o sobě patří mezi jazyky, které by se měly chránit.
Foto: osobní archiv autorky