neraduj se / nemyslím na tebe / jenom zjišťuju / jestli mě poezie / stále tak nabudí
Radmila Petrović se narodila se v roce 1996 v Užici, vyrůstala ve vesnici Stupčevići u Arilje.
Svou první sbírku Miris zemlje (Vůně země) vydala v roce 2014, další, Celulozni rokenrol (Celulózový rock’n’roll) následovala hned rok po tom. Největšího úspěchu dosáhla před třemi lety po vydání své zatím poslední sbírky Moja mama zna šta se dešava u gradovima (Moje máma ví, jak to ve městech chodí). Té se prodalo více než 11 tisíc kusů, což autorku řadí mezi nejúspěšnější a nejčtenější básníky současného Srbska. Vyrovnává se v ní se svým sociálním původem: vyrostla jako jedna ze tří sester v silně patriarchální rodině, ve které nikdo neskrýval zklamání nad tím, že se místo vytouženého syna narodila další dcera – Radmila.
Petrović často upozorňuje na nerovné postavení mužů a žen nejen ve svém rodném kraji, ale i celkově v srbské společnosti, na nerovný přístup ke vzdělání nebo bezmoc a frustraci, které z toho zákonitě pramení. O to naléhavěji na čtenáře působí básně s lesbickou tematikou. Ta je v srbském prostředí poměrně ojedinělá (výjimku tvoří básně Marije Marković, která žije a působí v Praze). Verše Petrović působí naléhavou potřebou konfrontovat své okolí s odlišným pohledem na svět, který se pro autorku již netočí kolem tradičních rodinných hodnot nebo víry. Petrović dokáže ze své jinakosti vytvořit autentický hlas přehlížených členů srbské společnosti.
Její tvorba byla přeložena do mnoha jazyků, v češtině se její básně objevují poprvé.
Chtěla bych jen s někým v tichosti rozebrat tátův traktor
já jsem holka-drsňák
v kapse mám nůž
a v podprsence dráty
srdce jsem dala do zástavy
chtěla jsem abychom stavěli dům
teď ale nevím
jestli mě někdo z těch lidí měl doopravdy rád
ale nechávám minulost minulostí
já se totiž, tati, prvně deru sněhem
a rozkvétám jak čemeřice
bývala jsem vybíravá, vstávala jsem pozdě
z takových nic nebude, říkávals
a ty přitom víš, tati, jaká budu žena
silná jako hesla do mailu
nebudu se pajcovat a budu jíst zdravě
na čele budu mít nálepku bio
v noci budu chodit sama
holka jako lusk
nikdy by sis takovou nevzal
přežiju i blesk co udeří
do trafo stanice když zrovna hlásí
ven choďte jen v případě nutnosti
a důchodci si na chodnících lámou kyčle
jsem sama, tati, protože jsem holka-pryskyřník
měsíček, který když přiložíš na kůži
a držíš příliš dlouho, otevře tvé rány
tati, jsem čerstvá květina a taky uschlá bylina
co čeká na půdě až připravíš čaj
ale nikdy jsem se necítila jako
tvoje nebo mateří- douška
každopádně odpouštím
traktor startoval za rozbřesku a přijížděl
když už byla tma
času je málo
to kvůli mně se rodiče tolik dřeli
Teta říká tohle je smrt za pravoslaví
tahle holka snila
o kostýmku
a vysokým klukovi
co by nikdy neuhodil ženu
co když je život těžký
rozepne knoflíček mé blůzky
když ses zjevil, psala jsem básně
o zženštilém muži
s duší jako dutými kapsami kabátu
nečekaně hlubokou
mami, slyším šustit kukuřici
v noci v tomhle městě
kde jsem pochopila
že to co jsem na něm milovala
najdu i u jedné holky
ale že toho u ní najdu ještě mnohem mnohem víc
Proč sestra pláče?
v zimě chodily cigánky po vesnici
říkala jsi že kdo zazlobí
toho strčí do tašky a odnesou
s neprodanýma záclonama
a ozdobama na stromek
les se olistil
tvoje dcery snily o městě
a o tom jak doma nosí štekle
ale to se smělo jen v seriálu
ty bys nikdy nedovolila
aby se podlaha ničila
jednou v létě jsem se tě zeptala
proč sestra pláče a proč má
krev na kalhotách
řekla jsi
však víš, je to holka
nějaký kluci mě později
potkávali po kavárnách
ptali se jestli budu jejich
i jedna holka se mě ptala na totéž
pak jsem pochopila
že pláčeš
protože jsi holka
rozhodla jsem se být jak ona
když v červených dřevácích
sbírá po dešti šneky
Autorka úvodní fotografie: Marija Strajnić