Slovinský básník, překladatel a prozaik Brane Mozetič je autorem patnácti básnických sbírek, románů i dětských knih. Každoročně organizuje literárně-hudební festival Živa književnost (Živá literatura), pracuje také jako editor řad Aleph a Lambda, které vydává Slovinské literární centrum. Do češtiny byla kromě vybraných básní publikovaných v literárních časopisech přeložena sbírka Banalije (česky Banality, v roce 2011 vydalo nakladatelství Adolescent v překladu Hany Mžourkové). Tato sbírka je Mozetičovo nejpřekládanějším dílem, dodnes se dočkala překladu do dvanácti jazyků. Kromě Banalit vyšla v češtině také novela Angeli (Andělé, vydalo v překladu Petra Mainuše nakladatelství Větrné mlýny, 2009).
Mozetičova tvorba je upřímnou a explicitní zpovědí autora reagující na změny společenské i osobní.
Básně uvedené na této stránce pocházejí ze sbírky Nedokončane slike neke revolucije (Nedokončené obrazy nějaké revoluce, 2013).
v červnu 2001 mě nepustili do kavárny, protože
jsem teplej. cítil jsem se jako pes. špinavej. řešili to
v novinách a v televizi a dali mi jasně najevo,
že jsem si to zasloužil. to oni měli moc. radnice nechala
všude vylepit výstrahu před odpornými teplouši.
iluze země uprostřed evropy se konečně zhroutila.
cítil jsem se provinile. že jsem byl tak naivní
a k tomu zhroucení sám přispěl. měl bych
dnes požadovat odškodnění. za všechny ty roky trápení.
teror. omluvil se mi někdo? usekli tomu násilníkovi úd?
pomohlo by, kdyby se střílelo? kolik lidí by museli zastřelit,
aby zůstal ten malý národ čistý, hodný svého jména?
na dveře klepe válka jednotlivců. ponížených.
nemají co ztratit. příslušníci je nemůžou zastavit,
radary zachytit. staré rány se otevírají, chrlí oheň,
padá atomový déšť. pro nás neexistují žádné
nevinné oběti. už nemůžeme mlčet.
xxx
večerní čtení v nějaký slavnostní síni. už teď lituju,
že jsem to vzal. v zemi, ve který je číst lidem
úplně zbytečný, protože stejně všichni akorát tak
čekají na drink a nic jiného je nezajímá. a většinou mě
na tyhle jejich večírky ani nezvou. dali mě hned na začátek,
asi protože tou dobou lidi teprv přichází, nebo aby
to před koncem stačili zapomenout. stál jsem zmatený
před všemi těmi napjatými krky. rudými tvářemi.
mastnými vlasy. neukázněné děti se plazí po židlích a
já čtu naschvál o sexu. ať se třeba udávěj. na konci večera
vždy dávají publiku příležitost se básníků
na něco zeptat nebo sdělit svůj hodnotný názor,
komentář. no samozřejmě, jeden se přeci našel,
mohl by to být můj syn, upřel na mě pohled a
zeptal se: proč ve svojí poezii tolik zdůrazňujete, že jste gay?
píšete hezké básně, ale tohle mě jako čtenáře irituje.
zamumlal jsem, že by tedy měl číst básně někoho jiného,
ať se mu neudělá žaludeční vřed. ale ve mně to vře.
že něco zdůrazňuju? co já vím, tak píšu o sobě, je to můj příběh.
třicet let mluvím o diskriminaci, celý svůj život obětuju tomu,
aby bylo mně a vše gayům lépe, obětuju rodinu,
milence a život za hranicemi, kariéru dvorního básníka,
všechny ocenění, prostě všechno, a tenhle šmejd
se mě zeptá, jestli je potřeba to zdůrazňovat! jsem
naštvanej, jako by to všechno bylo k ničemu. nemá smysl,
abych mu to všechno řek. radši jsem šel na vzduch. pryč
z tý slavnostní síně.
xxx
léto roku 1988 bylo dlouhé a únavné. zaznamenával jsem ho
den za dnem – a čím dál tím víc jsem se ničil. hroutilo se mi
manželství, hroutila se mi země. i když to druhé mě zase tak netrápilo,
poznamenal jsem si k tomu jen, že jsem šel na protest nebo do výboru,
moje čtení na protestním večeru 8.6. ani nestálo za poznámku.
všechno se točilo kolem nás. nebo spíš kolem ní.
možná když prvního května sjela ze silnice a sešrotovala auto,
byla to předzvěst konce dlouhodobého vzájemného mučení.
volání demonstrantů po svobodě a nezávislosti
bylo přesně to, co provolávala ona. najednou jsem se
dozvěděl, že nikdy nebyla spokojená. ustoupil jsem – jako vždy.
poznamenal jsem si: chtěl bych být co nejklidnější, distancovat se,
jako kdybych vůbec nebyl. k čemu nám byly všechny ty miliardy.
stejně neměly žádnou hodnotu. a všechny ty roky?
ty taky nestály za nic. zavřel jsem se ve starém domě
své babičky a překládal deník zloděje. dějiny šly mimo mě.
když jsem se probudil, byl jsem sám. za nějakou dobu
jsem přišel i o svou zem. o rok později jsme se spolu
ocitli v ochranném krytu.
xxx
dva měsíce po mém narození vyjela v lublani
poslední tramvaj. kvůli krátkozrakosti plánovačů
světlých zítřků. a che guevara s rebely napadl
santa claru. s úlevou jsem se procházel po
prázdných ulicích, zbavil jsem se kluka, co by
mě zaživa sežral. a o rok později ve švýcarsku
v referendu řekli NE volebnímu právu žen. a mně
dali právo dýchat. byl jsem jeden ze tří miliard
lidí na planetě. vybavují se mi vzpomínky, když mi
bylo pět, bylo zemětřesení ve skopje, zastřelili
johna kennedyho a zemřela edith piaf. já si
užíval posledních měsíců života na venkově,
pak už jsem byl kluk z lublaně a pohltil mě
mechanismus socialistického vzdělávání. začal
napínavý vesmírný závod, soudružky nás učily
o vietnamské válce, o hladomoru v biafře, skládali
jsme se na pomoc, a pak v roce 68 postřelili
roberta kennedyho, byl jsem zrovna v obchodě,
když jsem se to dozvěděl, všichni jsme se báli o jeho
život. pak přišlo pražské jaro, bratrance varují
před studentskými nepokoji, a o rok později panují
slavné nepokoje ve stonewallu, o čemž se dozvídám
o dost později. zato jsem s ostatními zíral
na obrazovku, když první člověk přistál na měsíci.
a věděl jsem všechno o bestiální vraždě sharon tate.
bratranec mě nakazil hudbou, truchlíme spolu,
když odchází jimi hendrix, janis joplin, jim morrison,
ale nejradši mám stejně abc od jackson 5, zpívá tam jeden,
stejně tak malý a starý jak já, máma porodí dceru,
rodina se rozrůstá a mně se to líbí čím dál míň,
ale aspoň teď můžu za babičkou jezdit autem,
což taky pravidelně dělám. ve třídě jsem nejmenší
a líbí se mi kluci, píšu o nich básničky. všem
je jasný, že jsem trochu divnej. v mých čtrnácti
zatýkají členy frakce rudé armády, disko hudba
je na vzestupu a já se táhnu do vídně na koncert
joan baez, a pak do mnichova na skupinu yes.
když zabíjí pasoliniho, už se líbám s klukama
a když v roce 76 zemře visconti, znám všechny
jeho filmy, smrt v benátkách mám přečtenou
desetkrát a vyznávám lásku spolužákovi. pak se
svět obrátí vzhůru nohama. z kamarádky se stane
něco víc, narodí se nám syn, a než umře kardelj,
už jsme manželé. v roce 1980 umírá tito a na
podzim i můj děda, jediný muž mého dětství.
publikuju básně, překládám, studuju, vozím svoje dítě,
dlouhé hodiny s manželkou diskutujeme o světě,
rodině, politice – a jak bychom vše změnili.
válek přibývá, afghánistán, libanon, falklandy,
írán, írák. v roce, kdy je v sarajevu zimní olympiáda,
rusové vynalézají tetris, zavraždí indiru gándhí a
umírá michel foucault, se klidný rodinný život hroutí.
nasedám do vlaku do Paříže a jedu na první festival
homosexuální kultury ve východní evropě,
přidávám se k pěti tisícům účastníkům pařížského
pochodu hrdosti, do svého pařížského pokoje
si vodím kluky a nacházím vášnivou lásku v klukovi
z martiniku, co mě chce jen pro sebe. nejméně
tři roky jsem v pasti mezi ním a jí, sotva registruju
jadernou katastrofu v černobylu, když mě jeho chamtivost
zase uzemňuje a já se vracím do každodennosti, která
začíná skřípat, alternativce střídají nacionalisti,
barvy blednou, všichni směřujeme k větší svobodě,
kterou si ale každý představuje jinak. v roce 1988
začíná v SSSR perestrojka, v našem případě protest
proti čtyřem, protestní shromáždění, dlouhé rozpravy,
zapojují se dravci i mrchožrouti, když překládám
deník zloděje, manželství se definitivně rozpadá
a já se stávám gay aktivistou. komunistické režimy
východní evropy padají jak domino, u nás vzkvétají
různé politické strany, a my zakládáme roza klub,
jako frašku, ironii a nereálný sen. v 90. letech jsem
zmatený, ačkoliv na základě rozhodnutí WHO
už nejsem nemocný, podporuji deklaraci míru,
která volá po demilitarizaci slovinska, ale vojenská
lobby je silnější, chapadla politiky jsou dravější a
začínají jugoslávské války.
Autorka úvodní fotografie: Diana Andjelić