Loading . . .
Ligija Purinaša: vzpomínám jak jsi chtěl abych ti slíbila že naše děti nikdy nebudou mluvit latgalsky

Ligija Purinaša: vzpomínám jak jsi chtěl abych ti slíbila že naše děti nikdy nebudou mluvit latgalsky

Je známo, že bejt žencká a psát není lehké, ale jak třeba píše žencká v Latgalsku? A kde to vlastně vůbec je?

Autor: Raivis Nikolajevs

Ligija Purinaša se narodila roku 1991 v lotyšském Rēzekne, v regionu Latgale. Právě zde, na východě Lotyšska, se mluví latgalštinou, kterou někteří pokládají za samostatný jazyk, někteří za dialekt lotyštiny. Za svou mateřštinu ji považuje okolo 160 tisíc lidí a pro někoho, kdo ovládá alespoň základy lotyštiny, je přinejmenším psaná podoba jazyka do určité míry srozumitelná.


Purinaša je básnířka, novinářka a literární kritička. Za svou debutovou sbírku Sīvīte (latg. Žena) získala v roce 2019 Latgalskou kulturní cenu Boņuks. V roce 2022 autorce vyšla druhá sbírka s názvem Pierobežas (Příhraničí). V ní tématicky navazuje na svou prvotinu, rozdílem je však jazyk díla – zatímco Sīvīte obsahovala básně pouze v latgalštině, Pierobežas zcela příznačně zahrnuje básně v lotyštině i latgalštině. V obou sbírkách se objevují témata jako rovnoprávnost mužů a žen, kritika předurčeného postavení ženy ve společnosti a genderově podmíněného násilí nebo téma mateřství a rodinného života. Náměty může čerpat i ze své každodenní práce – působí v centru MARTA, které pomáhá obětem (sexuálního) zneužívání. Jak sama uvádí, její básně jsou o ženském vnitřním světě, o událostech, které se žen ve větší či menší míře týkají, o tom, čím si prochází, co cítí, nebo o tom, co si myslí, že ženy před ní cítily.


V Lotyšsku však aktuálně neexistuje jediné nakladatelství, které by se na vydávání literatury výhradně v latgalštině specializovalo, stejně tak neexistuje ani profesionální sdružení latgalsky píšících autorů, které by adekvátně reagovalo na jejich potřeby. Spolu s tvorbou básníka Raibīse a básnířky Ingridy Tāraudy byly básně Purinaši publikovány v dvojjazyčné (latgalsko-anglické) antologii „Pādejais modeļs“ (Poslední model, 2020, přeložil Jayde Will).

Básně byly překládány z lotyšského a latgalského originálu.

Foto: osobní archiv autorky

vzpomínám jak jsi chtěl abych ti slíbila že naše děti nikdy nebudou mluvit latgalsky a já ti řekla že je to teda pěkná blbost a ty jsi řekl pšt pšt miláčku za nějakou dobu pochopíš že to čemu jsi dřív věřila je někdy nesmysl někdy náhoda a někdy příležitost kterou využije někdo jiný a já tě chci ochránit před tou bolestí a utrpením který ti ten jazyk přináší drahá nechci abys tolik trpěla i kdybych měl zapomenout slova která jsem ti mohl říct promiň drahá nevím jestli to bude lepší ale vím že je těžké trpět a já nechci aby ti bylo těžko navzdory tomu všemu bolest odejde jako všechno ostatní možná spolu zůstaneme to já nevím drahá život je tak dlouhý a tak nejistý že se bojím ti něco slíbit

(z lotyštiny)

A PROČ NEMÁŠ DĚTI

hodiny tikaj, bude pozdě
dokaž že mě miluješ
dítě upevní vztah
má ho mít každá spořádaná rodina
a jednou budeme prarodiče
dítě snižuje pocit osamění
dítě uskuteční tvoje sny
správná žena je ta co je má
až je budeš mít, pochopíš
я-ж-мать, budeš mít tu čest
děti jsou investice do budoucnosti
kdo ti jednou donese sklenici vody?
rodina bez dětí není rodina
muž bude mít práci, ty děti,
proč ztrácet čas
jsem v tom, davaj, ty taky, tak v tom budem spolu
máš povinnost se množit

(z lotyštiny)

povinnost za povinností, účty, dokumenty, smlouvy, pracovní doba od 8:00 do 17:00,
z práce chodí unavený, oběd si nosí v plastovým ešusu, když je doma, uvaří
příkladně cvičí, dýchá, opraví auto, čte, píše, pravidelně volá známým do Polska, o víkendech jezdí k babičce, nevím, jestli je v jejím domě místo pro city

možná je společné soužití jen dobře zažitý reflex který se nedá popsat bez přimhouření oka

(z latgalštiny)

rozdíl třináct let
příhraniční zóna
každý má svou dědinu
a představy
manželství, kariéra, děti
(to poslední ještě ne, ale už jsou na cestě)
nedorozumění kříží cesty
ženská hysterka
muž ostrých slov
lidé jeden druhého
zabíjejí
prací o víkendech
a řečmi o tom, že
je to pro všeobecné
blaho

všeobecné blaho nastane až odejde za jiným
který bude chtít její tělo a možná taky trochu
její duše a on zůstane ve své velké vaně s mýdlovými bublinami
a myšlenkami na první lásku
kterou pověsí na zeď
ta, co mu kdysi byla dobrá, může teď všechno zničit a ať si
on romanticky shnije ve své vaně s bublinami

(z latgalštiny)

mnoho věcí zůstalo nevyřčených, vzpomínám na poslední cestu, pamatuju si, řídila jsem já, odněkud vyběhl pes, on prudce strhl řízení a my skoro skončili v příkopu, už tehdy bylo všechno jasné, bylo jasné, že to skončí, lhala bych, kdybych řekla, že v tom všem nehráli roli ti, kteří si nepřáli, aby to bylo tak, jak bylo, rodina nebo jiní muži, tenkrát jsem chtěla, aby to všechno skončilo, chtěla jsem žít bez vynucených potřeb, s radostí chystat rodinné oslavy, dělat děti, byla jsem unavená z nekonečných bojů s jejich hierarchickým myšlením, a vím, že on taky, šlo to mezi námi poznat, bylo bolestivé to všechno vidět a uvědomit si zánik našeho světa, vím jen, že jsem ušla pekelně dlouho cestou k tomu, co je teď

(z lotyštiny)