Soňa Pokorná roky pořádá čtení, přednášky, koncerty i výstavy ve svém (nikoliv vlastním) bytě. Přísně kurátoruje své zážitky z živého umění a zprostředkovává je i několika vybraným jedincům, pro které u sebe doma vytváří bezpečný prostor. Nikdy nepublikovala v žádném časopise, letos ovšem vydala svůj básnicko-prozaický debut Jahody a steaky. Symptomaticky samonákladem. A právě o self-publishingu a jistém odklonu od „oficiálních“ kulturních struktur jsme vedly náš rozhovor.
~~~~~~~
Tvoje texty by kvalitou zaujaly různé nakladatele. (Jahody a steaky obsahují civilní milostné básně a prózy, textovou podobu knihy ale dál rozvádět nebudeme, výtisk lze případně pořídit u samotné autorky, pozn. red.). Za necelý měsíc jsi první náklad vyprodala a teď už máš dotisk. Proč ses rozhodla pro tuhle alternativní cestu?
Když jsem se rozhodla vyjít ven s tím, co dlouhá léta skrývám v šuplíku, obrátila jsem se na několik lidí spjatými s malými českými nakladatelstvími. Oslovila jsem jich asi sedm. Někdo ani neodpověděl, někdo třeba slíbil, že si to přečte, ale nakonec si to přečetli jen dva lidi a řekli, že je to fajn, ale že na tom mám ještě pracovat. Čekala jsem pak ještě na vyjádření ostatních, ale přestalo mě to bavit.
Co jsi udělala pak?
Měla jsem omezený čas – půlroční pauzu mezi pracemi. Takže jsem se rozhodla, že si to vydám sama. Za pomoci grafičky Barbory Haplové, která se samonákladem měla už zkušenosti. Té jsem nechala volnou ruku. Jediné zadání bylo, aby vznikla jednoduchá, roztomilá knížka, kterou si můžeš tahat kdekoliv s sebou. Jsem šťastná, že jsem našla grafičku, která miluje růžovou stejně úchylně jako já.
Nebála ses, že na samonáklad bude veřejnost pohlížet jako na nějaký grafomanský projekt?
Jelikož se v literárním provozu pohybuju osmnáct let, tak jsem to samozřejmě očekávala. Zároveň mi to ale bylo fuk, protože jsem počítala s tím, že si to koupí jen moje nejbližší okolí.
Jak jsi to řešila s financemi?
Nechtěla jsem být ve ztrátě, tudíž jsem si vypočítala, kolik kusů z nákladu musím prodat a podle toho určila cenu za jeden výtisk. Ta zahrnuje i honorář pro grafičku a korektorku a taky svou vlastní produkční práci.
Redaktorku jsi neměla?
Dala jsem to přečíst několika nejbližším lidem, i když jejich názor nemohl být objektivní. Ale prostě jsem to riskla a věřila svému úsudku. Paradoxně mi pak pomohla holka, kterou jsem našla náhodou na facebooku. Hledala brigádu jako korektorka. Poprosila jsem ji vedle korektur i o zpětnou vazbu – zkrátka o to, aby mi napsala, co se jí líbí a co se jí nelíbí, což zvládla skvěle a hodně mi to pomohlo. I když jsme se ani neviděly osobně.
Nikdy?
Potkaly jsme se s Klárou později v Benátkách, kde v současné době žije a učí češtinu. Měla jsem to po cestě, když jsem jela do Itálie na koncerty jedné kapely. Nevěděla jsem, jaké to setkání bude. Jestli to nebude jen zdvořilostní hodinový kafe nebo co. Ale samozřejmě jsme si nakonec šest hodin v kuse povídaly o Virginii Woolf, Daniele Hodrové a dalších.
Je tvoje rozhodnutí vydat debut samonákladem nějaké gesto, respektive čin, kterým třeba kritizuješ literární provoz?
Kdyby mi někdo z nějakého nakladatelství řekl „ježiš já jsem tak nadšenej, že si sednu na prdel a musím to vydat“, tak budiž. Ale i když je to strašně náročný – celou produkci si člověk dělá sám, řeší vlastní distribuci – tak jsem zpětně ráda, že jsem to udělala tak, jak jsem to udělala.
Zmínila jsi distribuci. Nejsi v Kosmasu a tvoje kniha nemá ISBN. I to je nějaká kritika?
Vlastně jo, to, že jsem do knihy nedala ISBN, je fakáč oficiálnímu literárnímu provozu. A mohla jsem ho tam klidně dát, to je úplně jednoduchý. O to si může zažádat každý. Ale schválně jsem to neudělala, chci být mimo systém a nechci posílat povinné výtisky. Nebude to v knihovnách***, nepotřebuju ani, aby mi to recenzovali, mně je to vlastně úplně v hajzlu, jen jeden recenzák jsem dala Glosolálii, jinak si recenzenti ty knihy kupují. Každá ta kniha stojí peníze, které nenajdu na ulici…
Nepřijde mi ani, že by někdo měl kecy na to, že ty knihy prostě prodáváš. Myslím, že podpora autora, která probíhá takhle transparentně a napřímo, nikoliv třeba přes nakladatele, vyhovuje mnohdy víc i kupujícím…
Zítra třeba jedu někam na Prahu 2 a jsem s tím v pohodě, protože vím, že si jedu pro tři stovky. Kdybych část nákladu prostě jen odevzdala Kosmasu, nemám z toho skoro nic. Teď je to tak, že mi prodej prvních sto kusů vrátil původní vklad. Momentálně ale zas musím zaplatit tiskárnu kvůli dotisku, teprve potom lze hovořit o zisku.
Jak to tedy máš s politikou prodejů?
Z prvního nákladu jsem rozdala tuším kolem dvanácti knih. Vždycky prostě musíš něco rozdat (grafičce, korektorce, kmotrům, někomu, kdo nemá prachy, pořadatelům křtů, vystupujícím atp.). Moje současné heslo ale zní: Nikomu to nedaruju! Tolikrát mi přitom bylo trapný to nedat, ale fakt jsem to nedala, prostě jsem se kousla. Nicméně osmnáct let toho pro literaturu dělám opravdu dost, nechtěla jsem za to nikdy nic, tak jsem si tentokrát řekla, že nechci aspoň být v mínusu. Ne že bych vydělala, ale ať nejsem v tom mínusu. Takže tentokrát to nikomu nedaruju prostě. Samozřejmě bych chtěla, ale nesmím, chápeš? X let někomu spravuju Facebook zadarmo, fotím iks akcí zadarmo a pořádám ty (nejen) bytové akce, takže tentokrát to bude jinak.
K těm bytovým akcím… to je taky nějaký kritický čin?
Je to asi důsledek mé povahy. Mně třeba dochází, že nemám ráda ta setkávání ve Fra a na podobných místech. Všechny tam znám a všichni znají mě, ale mně je líp spíš někde v koutku, někde, kde se cítím v bezpečí. A kde nehlučí kávovar. Proto jsem vytvořila bezpečné místo u sebe doma. Nejen pro sebe, ale i pro vystupující a návštěvníky.
V rámci bytové krize mi nedá se nezeptat – neděsí tě třeba problémy se sousedy, které by ti zařízly tvé současné bydlo?
Pro mě je důležitý zvát lidi do bytu, ve kterým spím, ve kterým mám postel, pračku, pyžamo, věšák na prádlo… někdo třeba dělá bytový akce v bytě, ve kterým nežije. Nebudu lhát, párkrát jsem měla strach, že na mě sousedi zavolaj policajty, ale naštěstí se ke mně za 10 let a 70 bytovek žádná stížnost nedostala. Ono to taky není myšlené jako nějaká ožíračka a mejdan, ale prostě setkání nad uměním. Ale jsem trochu diktátor – rozhoduju i o tom, kdo u mě bude číst, kdo ke mně přijde, kdo si koupí moji knihu.
Je fakt, že tu knížku můžeš neprodat. Už jsi někdy nějakou neprodala?
To se ještě nestalo, mám to nicméně v hlavě jako možnost. Každopádně třeba vím, kdo přesně si kdy koupil moji knihu. A když dal teď někdo na instagram mou báseň, tak jsem věděla, že ten člověk má v ruce ten jedinej recenzní výtisk, který jsem poskytla. Takže teď vím, kdo mi bude psát recenzi do Glosolálie.
Debutanti, ať už starší nebo mladší, jsou křehkou skupinou. Do celého procesu vstupují poprvé. Pomohlo ti to, že ti do procesu nezasahoval nakladatel? Byť za cenu tvých peněz, i když šlo samozřejmě o částku, která je dneska pro řadu lidí pod rozlišovací schopnost…
No, kdybych měla hodně peněz, tak se od začátku chovám jinak. Takhle jsem věděla jedno – je mi osmatřicet, poprvé v životě mám na účtě dost na to, abych si mohla knihu vydat. Takže jsem si vytvořila síť předplatitelů a bušila do toho na Facebooku, abych byla v klidu, že to skutečně nějak prodám a zaplatím nutné náklady. A hned jsem byla víc v klidu, když jsem věděla, že mi třeba 34 lidí předem poslalo peníze na účet, aniž by tu knihu vůbec viděli.
Takže takovej HitHit nebo Donio na koleni…
Úplně. Díky tomu, že mám s tímhle zkušenosti, jsem to zvládla. Na produkování vlastní knihy člověk potřebuje znalosti i schopnosti. A ze zamyšlené intelektuálky s růžovou knihou se rázem stala tvrdá byznysmenka, haha.
Co taky člověku zbyde. A počítám, že tě ani netrápí, že tvoji knihu nelze přihlásit do žádných literárních cen…
Právěže vůbec! Lidi mi říkaj: „Ty nemáš ISBN, nemůžeme tě přihlásit do ceny!“ A já na to, že ani nechci. Muzeum literatury teď vyhlásilo soutěž o nejlepší milostnou báseň. Proč bych ale měla chtít, aby zrovna tyhle moje texty hodnotila nějaká pánská porota? Dyť je to předem jasný, že to nemůžou nikdy vybrat. Já jsem vděčná, že za mnou na čtení přijde dvacetiletej pankáč, řekne mi, že je podruhé v životě na čtení a že moje texty jsou úžasný. A pak si to nějací lidi koupí nebo nekoupí… to je hrozně hezký.
Máš excelový tabulky?
Spousty excelových tabulek.
Jak vlastně můžeš zhodnotit ten náš literární provoz? Teď myslím slovy, ne činem v podobě bytových akcí a self-publishingu.
Je tu pár literárních časopisů a každej, kdo chce publikovat, se tam musí nějak prodrat. Já jsem ale třeba nikdy nic časopisecky nepublikovala, protože jsem prostě nechtěla. Pak tu máme pár zajímavých nakladatelství, ale i těch pár zajímavých nakladatelství, co si hrají na nejdůležitější nakladatelství v zemi, zdírají autory, neváží si jich, nedělají jim vůbec tak dobré produkční zázemí ani promo, které by si autoři zasloužili. A jsou to pak ti nakladatelé, kdo jezdí v bourácích a maj ty byty a knihovny a několikapokojový byty a autoři furt platěj nájmy… Proto mi víc vyhovuje cesta, kterou jsem si zvolila: nemusím nikam nic posílat, čekat, poslouchat něčí názor, dohadovat si honoráře a pak na ně ještě čekat. Takhle ty prachy prostě hned mám nebo je nemám. A nemusím se podbízet a ještě do toho někomu furt děkovat. Je to prostě čistý a rychlý. Můžu zasahovat do podoby knížky, plně si za ní stát. Co jsem si zasela, to si taky sama sklízím. Je to osvobozující.
*** Po rozhovoru se Soně Pokorné ozvala vedoucí z Knihovny Ústavu pro českou literaturu AV ČR s tím, že se dozvěděla o její knize a že by o ni měla zájem do knihovny. Soňa s tím nakonec souhlasila a Iva knihu zařadila mezi bibliofilie a měla radost, že knížka bude právě v její knihovně, v žádné jiné. Iva knihu zaplatila z vlastního, protože jí Soňa nemohla dát doklad o prodeji.
Foto autorky: Anna Baštýřová