Jakub Strouhal je básník, aktivista a vystudovaný právník. Debutoval sbírkou Podzimov (2017). Před nedávnem mu vyšlo album Discopláň, krátce před ním také básnická sbírka Haloklina. V civilně laděných básních se zabývá tématy jako duševní zdraví, násilí na ženách či sexualita lidí s tělesným postižením. Před pěti lety se Jakubu Strouhalovi výrazně zhoršil zdravotní stav z důvodu doposud nediagnostikované nemoci, která se projevuje úbytkem svalové hmoty. I proto nedodělal doktorát z práva životního prostředí a ztratil schopnost psát na klávesnici, i proto se na čas ocitl v psychiatrické léčebně, kde naslouchal příběhům žen, které zažily různé druhy útisku či násilí. Tento rozhovor přináší svědectví o tom, jaké to je „bejt queer a na vozíku“ a tvořit. Rozhovor ponecháváme záměrně v autentické podobě.
Na pražském křtu jsi Haloklinu uváděl posledním textem z knihy Podzimov. V něm píšeš, že děláš doktorát z „životka“ a pak sbírka končí. Kdy vznikala Haloklina?
Haloklinu jsem napsal loni v únoru. V podstatě jsem ale jen zpracovával texty, které jsem si zhruba od roku 2018 ukládal do poznámek na iPhonu. Podzimov vyšel v době, kdy jsem dával výpověď z práce, v březnu dalšího roku jsem se pak pokusil o sebevraždu. Bude to znít zvláštně, ale byla to doba, kdy jsem se se psaním tak nějak loučil a říkal si, že už pravděpodobně nikdy nic nenapíšu.
Ale napsal jsi.
V Bohnicích jsem se poprvé dostal do styku se ženama, kterým někdo – z 99 procent chlapi – fyzicky či psychicky ublížil. Strašně mě zarazilo, že je možný, že na světě žije tolik mužů, kteří jsou schopni takového násilí. Zajímaly mě ty příběhy, ale i určité absurdní obrazy, které člověka zvenčí vůbec nenapadnou. Třeba ten z básně Přítelkyně z pavilonu č. 3:
Když se poprvé
probrala z bezvědomí
našla v kotnících
do komínků vyžehlené
špinavé prádlo
Mně to přišlo tak absurdní, že jsem to musel zachytit, vždyť si to vem: ty někomu ublížíš a pak je ti taková hanba, že se to snažíš nějak vynahradit, ale stejně jsi kokot, a tak vyžehlíš špinavý hadry nachystaný na praní. Protože se prostě nevyznáš – nepomáháš, nezajímáš se, snažíš se možná nějak naložit s tou situací, ale beztak to posereš. Když na takový absurdní obraz narazím, nedám si pokoj, dokud ho nenapíšu.
Jak jsi na ty příběhy přicházel?
Zapisoval jsem si vyprávění svých spolupacientek. Vždycky jen to, co vyprávěly přímo mně – vynášet třeba příběhy ze skupinových terapií už by mi přišlo divný. Ty texty jsem psal s jejich souhlasem a s vědomím toho, že můžu.
Příběhy těchto žen tvoří velkou část oddílu Neposeb (zkratka pro Nepovedený pokus o sebevraždu, pozn. red.). Styl těch básní mi někdy připomněl Spoonriverskou antologii od Edwarda Lee Masterse – jednotlivá báseň je věnovaná konkrétní osobě, je to taková její mikrobiografie. A podobně je vedená i druhá část sbírky. Ženy tu ale nahrazují muži. Jaký příběh skrývá oddíl Omega?
Omega je bezbariérový dům, do kterého jsem se před pár lety přestěhoval. O sebevraždu jsem se pokusil mimo jiné i proto, že jsem vůbec netušil, jak bude vypadat můj život. Byl jsem samostatnej, pracoval jsem, dělal doktorát, bydlel se spolubydlícím, ne s rodiči, chodil jsem po městě, do kina a na párty… A najednou jsem před sebou měl vidinu toho, že se sám nezvednu z postele a ani se sám neoblíknu. Že třeba za někým přijdu a řeknu: „Hele, pomůžeš mi rozepnout kalhoty?“ nebo „Pomůžeš mi nakrájet jídlo na talíři?“ Nevěděl jsem, jestli mě lidi budou mít ještě vůbec rádi. A samozřejmě jsem taky řešil, jak bude vypadat nějaké uspokojení mých sexuálních potřeb.
Pomohl ti v tom třeba ten pobyt v Bohnicích?
Když jsem odtamtud odcházel, jedna terapeutka mi řekla: „Jakube, vy máte krásný oči.“ A já odpověděl: „To mi říkáte jen proto, že mi chcete udělat radost?“ A ona na to: „Ne. Já nejsem taková zrůda, já si to fakt myslím.“ Což mi hrozně pomohlo. Rozhodl jsem se, že budu kluky balit na svoje oči. Oukej, asi je nesbalím na svoje kostnatý ruce a zkroucený nohy, ale na ten ksicht a oči bych to uhrát mohl.
V oddílu Omega nacházíme příběhy mužů, kteří se skrývají pod přezdívkami z Grindru a dalších aplikací… V čem tě zaujali oni?
Mě obecně zajímají příběhy lidí, to se týkalo i mých spolupacientek… Tady je to ale trochu jinak – ty příběhy jsem sbíral během kratší doby. Během jednoho dne nebo jedné noci. Když s někým strávíš takhle omezenej časovej úsek, můžeš se toho o něm hodně dozvědět. Ten člověk totiž ví, že nemá co ztratit, a tak ti toho o sobě řekne spoustu.
A oddíl Omega je nicméně i určitý vyjádření svobody. Dřív pro mě bylo těžký si vůbec jenom uvědomit, že to, že chodím s chlapama, je úplně v pohodě. A že mi může bejt jedno, co na to kdo říká. Proto si volím příběhy lidí, který jsem potkal u sebe doma, v bytě, do kterýho jsem se přestěhoval, protože jsem skončil na vozíku.
S čímž souvisí i ta hrůza ze ztráty soběstačnosti, kterou jsi už zmiňoval. Jakým vývojem jsi v tomto směru pak prošel?
Dřív se mi zvedal žaludek z představy, že si mám říkat o pomoc. Jasně, chodil jsem na terapie, bral antidepresiva, o pomoc jsem si ale říkat neuměl. Mimochodem se to pořád učím.
V jakém smyslu?
Stává se mi třeba, že mi vypne tělo. Ležím na posteli a nemůžu se zvednout, takže se prostě jenom třepu, švihám tím tělem, abych se z téhle polohy nějak dostal. Byly doby, kdy jsem takhle ležel dvě hodiny a úplně se u toho vyčerpal. A pak jsem stejně zavolal kamarádům, kteří přišli za dvacet minut a pomohli mi.
Dneska se ten čas už výrazně krátí. Spadnu třeba na zem z vozíku, ležím pět minut a volám. Místo abych dvě hodiny vymýšlel kladky a schody z šuplíků. Nejdůležitější je o všem mluvit – ať už jde o zdraví fyzický nebo psychický.
O psychickém zdraví se v Podzimovu zmiňuješ. Fyzickou stránku člověka ale řešíš především v Haloklině…
Pokud si to dobře pamatuju, tak v Podzimovu jsem o svém těle neměl ani čárku. Tehdy to pro mě ještě nebylo téma, nejspíš jsem ani nevěděl, co mě čeká. Já jsem byl vždycky vychrtlej, nikdy jsem nebyl žádnej atlet. Nicméně někdy v době, kdy Podzimov vycházel, jsem začal cítit, že mi ubývají síly. Nezvládnul jsem třeba udržet hlavu nad knížkou tak dlouho jako dřív. Bydlel jsem v mezonetovém bytě a od určitý chvíle pro mě bylo náročný vyjít schody do kuchyně. Což je blbý, když tam něco potřebuješ. Prošel jsem nějakými vyšetřeními, vyděsil se představou ztráty soběstačnosti a ocitl se v Bohnicích. Potom jsem absolvoval rehabilitační pobyt v nemocnici na Vinohradech…
… kde ses proslavil svou kampaní Jsem neomezenej, v rámci které jsi vyzýval české operátory ke zlepšení podmínek pro zákazníky.
Přesně. A tam jsme se s ergoterapeutkou taky shodli na tom, že se musím přestěhovat a pořídit si vozík…
Zmiňoval jsi sexualitu a život s handicapem. Tohle téma najdeme třeba v přes deset let starém snímku Hasta la vista!, ve vedlejší linii se objeví třeba v seriálu Sex Education. Českým internetem před pár lety proletěly ilustrace od Toy Box, které vyšly v knize Ano, můžeme. Takže – trochu se o tom mluví, každopádně se zeptám spíš tebe. Nakolik je společnost tomuto tématu otevřená?
Osobně o něm mluvím, kde se dá. Přesto mi pořád připadá, že podle části společnosti lidi s handicapem nemají právo kouřit, pít alkohol nebo mít sex. Přičemž ta sexualita je asi největší tabu.
Tady bych zdůraznil, že já osobně využívám určitých specifických privilegií. Můj zdravotní stav se totiž zhoršil ve chvíli, kdy jsem měl určité finanční zázemí a taky hustou síť různých kontaktů. Což je rozdíl oproti situaci, kdy se člověk s handicapem narodí a je třeba pod celoživotním vlivem rodičů. Znám spoustu lidí, co jsou teplý a jsou na vozíku, ale protože nebydlí samostatně, nemůžou se pořádně vyoutovat. Existuje sice projekt sexuální asistence, pro queer lidi ale není uzpůsobený.
Což asi taky dost hořce svědčí o stavu naší společnosti... Striktní heteronormativita, stejně jako tabuizace handicapů, jsou limitující vzorce, které si společnost nastavila sama. Destigmatizace by pomohla všem, protože handicapů – viditelných i neviditelných – je celá řada. Lidé se stydí za jizvy, stomie, chybějící končetiny nebo erektilní dysfunkce, a přitom řada věcí se dá nějak řešit… kdyby se o nich mluvilo. Každopádně. Ještě jsme neprobrali třetí oddíl tvé sbírky. Ten dal název celé knížce. Musím říct, že mi bylo hned sympatický, že si význam toho slova musím dohledávat…
Na čteních si samozřejmě dělám srandu z toho, že tomu nikdo nerozumí a že se furt někdo ptá, co je to haloklina. Někdy v roce 2016, když jsem psal diplomku, jsem viděl dokument, ve kterém to slovo padlo a já si říkal, že moje druhá knížka se bude jmenovat haloklina. Když jsem pak tu sbírku psal, tak o haloklině v češtině ještě ani neexistovala zmínka a já musel volat na nějakej jazykovej ústav, aby mi poradili, jak se to píše.
Ovšem nezůstal jsi u prosté fascinace pouhým jevem a slovem…
Asi nejjednodušší definice halokliny je ta, že jde o fata morgánu, akorát pod vodou. Je to něco, co vidíš, co se ti líbí a vypadá to, že je to skutečný, ale zjistíš, že to reálný a skutečný není. Takže kdybych šel do hloubky, tak pro mě je to průsečík mezi životem a umíráním, průsečík mezi tím, co bylo, vzpomínkama a myšlenkama na budoucnost, průsečík mezi dvěma absolutníma protikladama.
Na pražském křtu jsi vyprávěl, kolik nakladatelů tvůj rukopis odmítlo – dokud ho nepřijal Jan Těsnohlídek. Byla to celkem slušná komedie, ale vlastně překvapivá – píšeš kvalitní texty a nechápu, proč jsi musel dostat tolik zamítavých e-mailů… Jak si to vysvětluješ?
Myslím si, že do velké míry tohle souvisí s komercionalizací – člověk, kterej vydává poezii, je sebevrah, protože si tím nevydělá. A u mě je tam ještě navíc zátěž toho, že jsem teplej a že jsem na vozíku. Protože tohle lidi prostě nekupujou. /smích/
Přitom čistě teoreticky… nakladatel by mohl tzv. monetizovat lítost, což je sice určitý druh vychcanosti, ale v duchu tebou zmiňované komercializace by to člověka vlastně nepřekvapilo…
To je téma, které řeším často i sám za sebe. A sám za sebe jsem třeba došel k tomu, že je úplně legitimní využívat lítost. Kdybych třeba byl svalovec, tak bych se svojí figurou pracoval… Pro mě je proto úplně v pořádku, když si lidé s handicapem řeknou, oukej, společnost je prostě taková, nechci toho zneužít, ale nějak toho využiju.
Funguješ třeba jako influencer? Na TikToku máš kolem sto tisíc sledujících, což je na zdejší poměry hrozně moc…
Za celou tu dobu mě nikdo, opravdu nikdo neoslovil s nabídkou spolupráce. Každej den jsem tam dával nějakej příspěvek, nasbíral jsem třeba čtyři miliony lajků, ale neoslovil mě nikdo. Pro srovnání – můj bratr, kterej se věnuje sportu a vzpírá, měl na instagramu šest set followerů. A s tímhle počtem dostal několik nabídek – od univerzity nebo od prodejců lyží…
Opět se zeptám – jak si to vysvětluješ?
Jako člověk na vozíku prostě neprodám boty nebo vitamíny. Vyzkoumal jsem z reakcí, že na lidi funguje tenhle přístup: jsem nemocnej, ale biju se za svou budoucnost, a hlavně si ze sebe umím udělat srandu. Musím splnit tohle zadání, potom mi lidi píšou, jak jsem inspirativní a tak. Ale pokud bych tyhle věci nedělal, tak jsem úplně nezajímavej a neprodejnej. To je pro mě i nějaký vysvětlení toho, proč lidé na vozíku nejsou moc známí v různých uměleckých branžích. Jasně, je tady dné a teď jsem tady já, protože si vydám desku tak, že si zaplatím producenta a fotografa a všechno. Ale i když si při vší skromnosti myslím, že moje hudba je relativně dobrá a má nějaký kvality, žádný hudební vydavatelství by mi desku nevydalo, protože bych jim nevydělal peníze… ve srovnání s osmnáctiletou holkou, která je stejně talentovaná jako já, ale může nabírat spolupráce… nebo nějakým rapperem, kterej přivede fanynky na koncert a ony si od něj koupijou merch.
Svoji knížku jsi nicméně pokřtil nejen v Brně, ale i v Praze, kde jsi prodával a podepisoval výtisky. Došlo mi tam každopádně, jak moc je tvoje situace specifická. Pro řadu autorů je normální se jen tak sebrat, sbalit si tašku s knihami, naskočit na vlak a jít číst někam do sklepní kavárny, kam vede nespočet schodů. Ty musíš mít každý krok promyšlený dopředu.
Je to taková velká a důležitá kapitola v celé mé tvorbě. Lehce jsem to nakousl, když jsem psal článek pro Heroine. Mluvil jsem o neviditelném mikromanagementu, kterej mě stojí třeba devadesát pět procent mojí energie. Už třeba jenom cesta: musím si objednat vlak 24 hodin předem. To znamená, že si objednám zároveň cestu tam a cestu zpátky. A nesmím failnout. Protože vlak o hodinu později už nemusí mít plošinu, nebo mě nenaloží, protože mě nemají na seznamu, což by pro mě mohlo znamenat potíže a nechtějí to riskovat.
Jak jsi třeba našel v Praze bezbariérový podnik?
Café v Lese jsem znal, byl jsem tam v listopadu na koncertě skupiny něco něco. Tehdy jsem tam objevil ten salónek, kde jsem pak křtil Haloklinu. Ten je bezbariérový. Nicméně ten listopadový koncert byl dole, a abych se na něj dostal, museli mě snést a pak zas vynést, takže jsem se cítil jako pytel brambor. Ale vždycky na to přistoupíš, protože víš, že jiný řešení neexistuje. A ještě to bylo tak, že jsem dojel na nádraží a volala mi paní z Českých drah s tím, že pro mě má špatnou zprávu, že se jim nepovedlo zařídit řazení vagónů, tak jestli bych nemohl jet o hodinu později. Já měl přitom vše naplánované tak, abych měl tříhodinový předstih…
Tahle logistika pak musí být ještě náročnější ve chvíli, kdy se to týká tvého vlastního uměleckého výkonu.
Na tom pražském křtu si dost lidí všimlo, že jsem unavenej. Nabídli mi, jestli bych u nich nepřespal, jenže to jsem nemohl, protože jsem měl domluvenej večerní vlak. A kdybych jím nejel, běžela by zase ta 24hodinová lhůta, takže bych si mohl v osm večer akorát zařídit vlak na další den na osm večer a nic by se tím pro mě nevyřešilo, protože bych byl unavenej akorát druhej den.
Křest sis organizoval sám. Jak je to ve chvíli, kdy tě organizují jiní?
Zažívám spíš to, že mě spousta organizátorů ani neosloví. A vůbec jim to nevyčítám. Jen je to prostě náročný. Nemohl jsem jít třeba na opening brněnskýho pridu, protože jsem se do toho prostoru nemohl fyzicky dostat. Nemůžou za to ti organizátoři, je to tím, že v Brně prostě neexistuje prostor, kterej je bezbariérovej a ještě má třeba bezbariérovej záchod. Přidělávat někam plošiny, najímat lidi, který by mě přenášeli – to je třeba pro nezávislé festivaly naprosto nereálný – z kapitalistickýho, komerčního hlediska.
Co by ti pomohlo?
Kdyby existovalo více bezbariérových prostor. Ale především by mi pomohlo, kdyby na prvním místě nebyly peníze, a lidi by byli schopni nést náklady, který jsou vykoupený nemateriálníma výhodama – že se setkáš s handicapovaným nebo teplým člověkem a odneseš si třeba nějakou hodnotu z tohoto setkání, ke kterému se jinak nedostaneš.
Jak tedy ty přejezdy nebo obdobné situace řešíš?
Tady je třeba opět zdůraznit, že mám pořád ještě hodně privilegií. V podobě lidí, kteří nemají problém mě finančně podpořit nebo někam odvézt. A moje postižení mi pořád ještě umožňuje komunikovat na internetu. Což není samozřejmost. Jsou tu i lidé, kteří tuto možnost nemají. Já mám třeba iMac a můžu počítač ovládat hlasem, ale to nemá každej… Nakonec se dostanu na čtení, můžu psát a jsem v podstatě za vodou.
Chápu-li to správně, Haloklinu jsi napsal hlasem. V čem tě tahle změna tvůrčího procesu ovlivnila?
Docela zásadně to ovlivnilo můj způsob přemýšlení o textu. Protože pokud chceš něco nadiktovat, musíš vydat signál a ozve se pípnutí, že začíná nahrávání. A já mám vždycky pocit, že musím říct něco velkýho, co stojí za zaznamenání. Zároveň, ono to po čase přestane nahrávat. Takže se člověk stresuje jednak tím, že musí říct něco kvalitního, jednak tím, že to musí říct rychle a srozumitelně. A já navíc ráčkuju, takže ten počítač často ta slova přetvoří. Teď píšu třeba maily ohledně básnické sbírky. Počítač si ale pamatuje, že jsem studoval práva, a tak vždycky napíše Sb., jako zákon sbírky. Nebo jsem chtěl použít slovo narativ, a ono to slyšelo negativ.
Musíš diktovat také interpunkci?
Musím. Musím třeba říct doslova: „doufám čárka že…“. Takže člověk mnohem víc přemýšlí i o stavbě věty.
Jak náročný byl pro tebe proces vydávání knihy? Ten obnáší také řadu specifik, opakované čtení a poznámkování…
Jenom četba PDFka mi zabere dvakrát tolik času i energie. Důsledkem toho pak nemám energii na pořádání dalších čtení, křtů, psaní statusů a propagace. Vždycky se přistihnu u toho, že na to nemám energii. A totéž cítím i v té hudbě.
Nedávno vyšlo tvoje album Discopláň (které Pavel Turek označil za album týdne v Respektu 30/2023) a s ním i tvůj single Moje tělo. Video k němu jsi stříhal ty. Jak stříháš video?
Tohle mám ošéfovaný – můžu ovládat počítač i posunkama nebo výrazama – třeba tím, že pohnu koutek pusy doprava. Když vypláznu jazyk, tak kurzor třeba něco smaže… Takže to upravuju pomocí myši a výrazů tváře. A díky tomu, že jsem dělal teplej podcast Kydy, mám vybavenej byt k nahrávání hudby. Takže jsem si pozval producenta Tomáše Tkáče z labelu Divnosti, aby přijel na týden do Brna, zaplatil jsem mu pobyt, a on to pak řešil u mě doma. Protože neexistuje bezbariérový nahrávací studio – existují akorát studia, kde ti řeknou, jasně, je to bezbariérový, akorát musíte sejít pět schodů. /smích/
Mluvili jsme o smyslu pro humor a nějakém „ideálním handicapovaném člověku, který si ze sebe dělá srandu.“ Zároveň se ve společnosti čím dál více mluví o citlivém jazyku, který bychom měli používat. Ty sám o sobě ale často říkáš, že jsi „teplej a na vozíku“. Jak na tohle pohlížíš?
U našeho queer podcastu nám lidi psali, že máme jít do plynu, ale mně už to nic nedělá. A sám si dovolím dělat si srandu ze sebe. Když třeba mluvím o queer lidech, přijde mi v pořádku používat výrazy jako „buzna“. Nebo že je člověk „postiženej“ a podobně. Mám pocit, že si ten jazyk zase beru zpátky. Ale snažím se být, když to jde, citlivej k ostatním. Takže o sobě klidně řeknu, že jsem „postiženej“ a „buzna“. V ideálním světě si ale myslím, že ostatní lidé by se tak o mně vyjadřovat nemuseli.
Takže ti nebude vadit, když nechám náš rozhovor s otevřenými komentáři? Trochu bych nerada, kdyby tě někdo posílal do plynu…
I kdyby poslal, tak ta cesta beztak nebude bezbariérová, takže se tam ani nedostanu. /smích/
Autorka náhledové fotografie: Linda Keršnerová